13. 6. 2020

Holoubek: Být trenérem národního týmu je čest, moc se těším na první sraz

Kdyby nebyl fotbalovým koučem, jistě by trénoval basketbal. „Je úžasné, jak může trenér v basketu ovlivňovat hru,“ říká nadšeně David Holoubek, od února nový trenér národního týmu do 18 let, který v týdnu oslavil čtyřicítku.

Trenérem reprezentace U18 jste se stal v únoru, ovšem zatím jste nebyl s týmem. Nechybí vám trénování?

Jsem trenér, takže trénování mi chybí strašně moc, bohužel nám do toho vstoupila tato pandemická krize a s týmem se sejdeme až koncem srpna. Jsem plný očekávání a moc se těším na první reprezentační sraz.

Jak volný čas vyplňujete?

Práce je dost, i když se to nezdá. Jsou nějaká přípravná utkání týmů v mé kategorii, které jsou v podstatě každý den, druhá věc je třeba ta, že s dalšími reprezentačními trenéry řešíme obecné principy hry národních týmů. Takže práce je hodně, různé schůze, analýzy nad videem, určitě se nenudíme.

Kam byste vůbec toto angažmá zařadil?

Je to úplně odlišná práce než práce v klubu, kde pracujete s týmem každý den. S novou rolí se tedy seznamuji, je to pro mě nová zkušenost, určitě jsem hrdý na to, že můžu vést národní tým České republiky a jsem moc šťasten, že můžu spolupracovat s lidmi, kteří mi mají co dát a pořád mě mohou obohacovat. Takže tohle angažmá řadím hodně vysoko, ne-li vůbec nejvýše.

Chtěl jste být vždy trenérem?

Ono to přišlo nějak náhodně. Byl jsem fotbalista a náš kapitán týmu Pavel Žatečka v Humpolci vedl svého kluka v přípravkách a najednou se mu tam začaly hromadit děti. Tak se mě ptal, jestli bych mu nechtěl přijít pomoct. No, a od té doby jsem začal trénovat, to mi bylo osmnáct let a vedl jsem přípravky.

Bavilo vás to?

Bavilo. Hlavně motivovat a inspirovat ty kluky. Začal jsem o tom více přemýšlet a potom přišlo rozhodnutí jít na Fakultu tělesné výchovy a sportu, protože jsem k fotbalu a sportu měl vždy obecně hodně blízko. Tam už jsem cítil, že bych chtěl trénovat a že bych se tomu chtěl věnovat každý den.

 

Co na to rozhodnutí říkala rodina?

Já pocházím z Humpolce, pak jsem hrál fotbal v Praze, začal jsem sem chodit na školu a rodina se kvůli mně dost obětovala. Táta mě třeba vozil do Prahy na zápasy, ať už jako hráče nebo potom jako trenéra. Rodina mi v tom tedy velice pomohla, a i díky ní jsem se se stal trenérem, který tuto práci může dělat na profesionální úrovni.

A jste nyní v roli trenéra šťastný nebo máte i jiné sny?

V tuto chvíli mě trénování maximálně naplňuje, ale až budu starší, určitě by mě lákala třeba funkce sportovního ředitele v klubu. Myslím si, že se fotbalu věnuju strašně dlouho, mládež jsem trénoval napříč kategoriemi asi v největším klubu v republice, na Spartě, takže se v tom umím pohybovat a vnímat věkové zvláštnosti. Myslím si, že až naberu nějaké zkušenosti, tak i tato role sportovního ředitele by pro mě mohla být zajímavá.

Máte zkušenosti s trénováním mládežnických týmů, ale i dospělých. Jaký je mezi nimi rozdíl?

To je dobrá otázka. Já jsem vždy myslel, že když se bavíme o juniorských týmech U12, U13, U14 a dalších, že je to hodně kontinuální a že to tak jde až do áčka. Jenže áčko, ten profesionální tým, to je úplně jiný sport.

V čem?

Všichni to vnímáme, je to tam jen o výsledcích. Ať už tam jdeš s jakoukoliv vizí a filosofií, ale nemáš výsledky, jsi neúspěšný trenér. Jenže když trénuješ na Spartě třeba devatenáctku, máš v tom ročníku všechny stejně staré plus mínus rok, takže se ti s tím týmem mnohem lépe pracuje. Tlak na výsledek tam samozřejmě je také, ale není takový. Spíše ty kluky vzděláváte a posouváte. V áčku mohou být obrovské věkové rozdíly, může tam být hráč čtyřicetiletý, ale i osmnáctiletý a musí se s nimi pracovat úplně jinak. A ještě máte v sobotu nebo neděli tlak na výsledek. Je to fakt hodně jiná práce a není úplně jednoduchá.

Teď jste se po etapě u dospělých vrátil zpět k mládeži. Mám si to vyložit tak, že práce s mladými fotbalisty vás baví více?

Řekl bych to tak, že mě baví práce s mladými hráči. Baví mě ten jejich rozvoj. Ale tohle můžete dělat i v prvních týmech v lize. Když jsou hráči správně nastavení a chtějí se rozvíjet, tak jsem přesvědčený o tom, že i pětatřicetiletý fotbalista, když mu dáváte správné impulsy, je schopen se posouvat a třeba si kariéru o čtyři roky prodloužit. Tohle je ale o charakteru hráčů a o tom, jak chtějí. Nyní jsem se vrátil k mládeži, ale k té nejvrcholovější, určitě to tedy neberu jako krok zpět. Ovšem někdy v budoucnu bych zase ligu trénovat chtěl.

Nebo být tím sportovním ředitelem?

To ale až tak za deset, patnáct nebo dvacet let. Až naberu ještě více zkušeností.

Dříve jste hrál i basketbal. Nebyl byste nyní úspěšným basketbalovým trenérem, kdybyste u toho zůstal?

Na basket jsem byl šikovný. Možná i moje fotbalové trenérské schopnosti z části pocházejí z basketu, třeba schopnost analýzy hry, správně ji přečíst, basket je v tom totiž velmi složitý a komplikovaný. Hrál jsem ho na úrovni první ligy, a dokonce jsem byl i rozhodčí, přihlásil jsem se na nějaký kurz, abych ho mohl i pískat.

Proč jste chtěl být rozhodčím v basketbalu?

Protože všechno, co jsem kdy dělal, jsem dělal naplno, alespoň si to myslím. A s největší vášní, kterou jsem v sobě našel. A to se snažím přenášet i do fotbalu. Že když to dělám, dělám to s vášní, protože mě to baví. Lidi, kterým se stane jejich práce koníčkem, do ní přináší úplně něco jiného, přidanou hodnotu, kterou se snažím dávat i do fotbalu.

Proč jste uzavřel basketbalovou kariéru?

Ono to teď možná bude znít nabubřele nebo namachrovaně, ale já už jsem byl v tom basketu tak dobrý, že už mě to nebavilo. Mně to prostě přirozeně šlo. Dobrá výška, měl jsem to v ruce, četl jsem skvěle hru.

To jste pohybově nadaný na vše.

Jsem takový příroďák. Lezl jsem přes ploty, po stromech, kradl jablka, pak jsem utíkal a schovával se. Pořád jsme se hýbali. Ať je to ping pong, tenis, volejbal, prostě cokoliv, tak to prostě umím. Nakonec jsem tedy z basketu utekl a šel jsem cestou fotbalovou, kde jsem cítil, že se můžu více rozvíjet. Ale myslím, že kdybych zůstal u basketu, tak ho trénuji stoprocentně. Rád se na něj vždy podívám a baví mě. A víte, co mě na něm třeba baví?

Povídejte.

Neskutečně mě na něm baví to, že jako trenér jste schopen obrovsky ovlivňovat hru. Střídáním, time outy, že jste jim strašně blízko. Máte tam pět hráčů a můžete do toho pořád zasahovat, můžete hru mnohem lépe ovlivnit. Nejste koučem jen mezi zápasy nebo poločasy, ale koučujete daleko více v průběhu utkání samotného. To mě na basketu neskutečně baví!

Zmínil jste svoji pracovitost. Kolik fotbalových zápasů třeba zhlédnete za víkend?

Opravdu hodně. Rodina to dost odnáší. Myslím, že to někdy s tím sledováním až přeháním.

A došel jste tedy k nějakému číslu?

Začal jsem si to psát, abych měl přehled. Zapisuji si tedy zápasy, které vidím na vlastní oči, ne ty v televizi. Ale když to řeknu v součtu, tak zápasů, které vidím naživo, ze záznamu nebo v televizi v přímém přenosu, je za víkend asi dvanáct.

Co vám to dává?

Určitě chci mít přehled. Jednak o trenérech, o hráčích, o způsobu hry, zkrátka chci mít velký přehled, to je pro mě úplně zásadní. Dále si třeba ze zápasu vytahuji věci do tréninku, něco se mi tam prostě líbí, nějaká situace, ani nemusí být gólová, jen si prostě řeknu, že tohle by šlo napasovat do tréninku, prostě taková inspirace.

Oslavil jste čtyřicítku, jaké jste dostal dárky?

Věci na ryby od rodiny, což mě potěšilo, a od kamaráda ještě prak na ryby. Hned ten večer, co jsem ho dostal, jsem vystřílel do parku asi deset jahod, abych si to vyzkoušel. A musím říct, že je úplně skvělý!

To mi budete muset vysvětlit, na co ten prak přesně je.

Celá věc je o tom, že si někam nahodíte. Někam to spadne, zhruba víte kam, uděláte si takové kuličky z krmiva a celé to tam začnete zakrmovat na to místo, kam jste nahodili. Celý princip je o tom, že tam nalákáte ryby, máte díky tomu větší pravděpodobnost, že je tam dostanete. Takže už jsem prak testoval s jahodami, ty lítaly!

Co vás na rybaření baví?

Můj děda měl hájovnu, takže jsme hodně tíhli k přírodě. Když jsem byl malý, pořád jsem byl někde na chatách a u vody. Mám prostě od malička vztah k přírodě. Navíc vzhledem k tomu, že hodně pracuji, ani ne tak fyzicky jako spíše hlavou, potřebuji někde vypnout. Třeba když jsem trénoval na Slovensku v Ružomberku, byla tam okolo úplně magická příroda. Člověk, který tam nebyl, si to vůbec neumí představit. Doporučuji všem se po těch horách projít. A mě tohle úžasně vypíná hlavu.

A rybářem jste se stal až teď?

Na ryby jsem chodil od dětství, teď jsem se k tomu jen vrátil. Když přišla ta pandemická krize, seděli jsme na Vysočině, neměli jsme co dělat, tak jsme si se synem, kterému je deset a má k tomu taky vztah, koupili pruty a jeli si nahodit. No a chytlo nás to tak, že jsme si začali dokupovat různé věci a začali jsme chytat. Takže si to užívám, jednak jsem se synem, hezky si popovídáme, skvěle zrelaxuji a úplně vypnu.

Takže takový únik?

Přesně tak. Vždycky jsem si o rybářích myslel, že jsou to tiší blázni, ale postupem času, i tím, že jsem tam se synem, zjistíte, že to je fajn. Asi to nebudu moct dělat každý den, ale když se k tomu dostanu jednou za měsíc, bude to úplně suprové.

David Holoubek (40 let)

reprezentační trenér U18

Trenérské zkušenosti: mládež AC Sparta Praha (2004-2017), asistent trenéra AC Sparta Praha (2016-17), hlavní trenér AC Sparta Praha (2016), hlavní trenér Slovan Liberec (2017-2018), hlavní trenér MFK Ružomberok (2018-2019).