Petr Kouba v roli trenéra brankářů české jednadvacítky vyhlíží nadcházející evropský šampionát, který hostí Rumunsko a Gruzie. Český tým se ve skupině utká s Anglií, Německem a Izraelem.

V dalším díle HYUNDAI REPRE TALK vypráví bývalý reprezentační brankář nejen o blížícím se turnaji, ale i o tom, jak se brankáři cítí nebo jaké to je být v realizačním týmu s parťáky ze stříbrného týmu z roku 1996.

Jak velkou událostí bude mistrovství Evropy hráčů do 21 let v Gruzii a Rumunsku?

„Je to vrchol snažení pro každého hráče, protože dostat se na závěrečný šampionát je nejvíc a platí to pro každou reprezentační kategorii. A je to stejné i pro nás trenéry. Pořád tam zůstává vidina dalšího úspěchu, hezkého umístění, nebo získané medaile. Prostě něčeho, na co se pak vzpomíná, co se počítá a na co pamatuje také historie.“

Můžete hráčům předat vlastní zkušenosti z dob, kdy jste byl dlouho reprezentační jedničkou?

„Něco bych klukům asi říci mohl - třeba z pozice brankáře, který chytal finále mistrovství Evropy. Pak jsem při své první velké akci, už v roli trenéra brankářů, byl u stříbra na mistrovství světa dvacítek v roce 2007 (v Kanadě) a o čtyři roky později při finále mistrovství Evropy devatenáctek (v Rumunsku). Takže pokud za mnu hráči přijdou, něco bych jim poradit mohl. Role hráče je jiná, jste přímo na hřišti, aktivně se podílíte na týmovém úspěchu a sám ten zápas hrajete. Jako trenér brankářů samozřejmě cítím sounáležitost, ale pozice hráče je důležitější. Pokud přijdou úspěchy v jiné roli, tak je ale vnímáte podobně jako hráč. Byť se to úplně porovnávat nedá, za každý úspěch jsem byl pokaždé rád. Ať šlo o jakoukoli pozici v týmu.“

 

Jako hráč jste získal stříbro na ME 1996, jako trenér brankářů na MS U20 a ME U19. Sníte o zlaté medaili?

„Už by to možná chtělo jiný kov, jinou barvu (s úsměvem). Ale beru to tak, že zisk jakékoliv medaile na vrcholném turnaji pro Česko znamená velký úspěch. Stříbro není špatné, ale zlato je zlato…“

Co je klíčové pro dobré nastavení brankáře na velkém turnaji?

„Měl by se cítit co nejlépe připraven už před mistrovstvím. Udělat zkrátka maximum pro dobrý výkon. Pokud s takovým vědomím – že jste celkově v pohodě - odjíždíte na turnaj, je to základ všeho. Druhá věc je prožitek přímo z šampionátu. Vnímat atmosféru, zvládnout emoce před zápasy, v jejich průběhu i po skončení. V utkáních mohou nastat různé scénáře, což se nedá natrénovat či přenést. Jenom zažít přímo na hřišti. Někteří kluci z jednadvacítky už zažili mistrovství Evropy „devatenáctek“, což se jim samozřejmě teď může hodit. Pak se emoce a atmosféra dají lépe vstřebat, pokud tu přímou zkušenost máte.“

Jak se cítí brankáři po velkých zápasech?

„Býval jsem unavený i fyzicky. Brankář toho nenaběhá jako hráč v poli, ale pořád jste v tenzi - připravený na akci, vyskočit, spadnout, odkud přijde akce soupeře, zda ji vede pravák nebo levák. Hlava brankáře v zápase pracuje na maximum. Únava se dá porovnat s tím, jakou cítí spoluhráči. Po zápasech mě bolely nohy, regeneraci jsem třeba podstupoval úplně stejnou jako hráči v poli. Řešíme to i s kluky v jednadvacítce a vnímají to podobně. Také po odchytaném zápase třeba nechtějí jít do velkého tréninku a klíčové je dát dohromady svoje tělo.“

Jak vnímáte brankářský tým v jednadvacítce?

„V širším kádru je víc brankářů, s nimiž pracujeme. Máme samozřejmě představu, kdo by měl na mistrovství odjet. Celá ta širší skupina gólmanů v tomto ročníku je velmi silná a mám radost, že s nimi můžu pracovat. Je to krásná práce, jde o hotové brankáře. V reprezentaci si spíš hrajete s přípravou na samotné zápasy, na konkrétního soupeře. Kluky není třeba učit nic jiného. A ti, kteří v jednadvacítce dostali příležitost, to potvrzovali i v samotných zápasech.“

Jedničkou v týmu je Matěj Kovář. Jak jste vnímal jeho přesun na hostování z Manchesteru United do Sparty a jeho letošní sezonu?

„Matěj před minulou sezonou řešil dvě věci: obecně vlastní kariérní vývoj a co mu v tomto směru pomůže… A co pro něj bude nejlepší i směrem k reprezentační jednadvacítce. Všechno jde ruku v ruce a je dobře, že získal angažmá v předním klubu, který hraje o titul a co týden chytá těžké zápasy. Taková zkušenost mu rozhodně pomůže. Jsem naprosto přesvědčen, že v jeho případě může jít o zásadní sezonu.“

Mění se v čase a při obecném dynamickém vývoji fotbalu česká brankářská škola? 

„Zásadní kritéria se nemění. Spíš jde o to, že v dnešní době se pro brankáře otevírají jiné možnosti. A řeší tedy, zda se v kariéře vydat českou cestou a prosadit se v domácích klubech, nebo přijmout zahraniční nabídku. Ve věku 16, 17 let se hodně brankářů vydalo ven, ale není to anomálie, pokud s nabídkou přijdou Manchester United, Liverpool či Salzburg. Kluci výzvy přijímají dřív, než bylo zvykem. Změna spočívá v tom, že se teď většinou prosazují, dostávají šanci oproti dřívějšku. V top klubech poznávají tvrdou školu, čelí konkurenci. A potěšitelné je, že to zvládají. Pomáhá jim také zázemí. Dnes mi přijdou vyspělejší i mentálně. Jsou z nich dospělí chlapi, kteří vědí, o čem život je.“

Jak se cítíte v realizačním týmu reprezentace do 21 let, kde jste se sešel s trenérem Janem Suchopárkem a asistentem Michalem Horňákem – bývalými spoluhráči z reprezentace, se kterou jste společně vybojovali stříbro na ME v Anglii v roce 1996?

„Když jsem před necelými dvěma lety dostal nabídku od Honzy Suchopárka, neváhal jsem vlastně ani minutu. Potřeboval jsem si jenom chvíli rozmyslet, jak se dál nastavit, abych byl platný ve druhém největším reprezentačním týmu v zemi. A také jsem věděl, že vznikající realizační tým je pro mě takový „Dream team“. Fungujeme s Honzou i Michalem jako dřív. Nebojíme se říct i věci, které třeba nejsou úplně příjemné. Základem všeho je ale vzájemný respekt. Nemáme problém věci řešit a domluvit se. Samozřejmě - realizák musí někdo vést, což je v našem případě Honza Suchopárek. On má poslední slovo.“

Pomáhají při vzájemné spolupráci letité vazby a mnoho společně odehraných utkání na nejvyšší reprezentační úrovni?

„Věřím, že ano, funguje to. Přesvědčuji se o tom každý sraz. Máme nějaké nastavení a představu o celkové spolupráci v realizačním týmu. Není to jen o trenérech, každý dělá svoji práci na maximum. V realizačním týmu se cítím velmi dobře a mám takový pocit ze všech, kteří v něm jsou.“

Co byste považoval za úspěch na blížícím se mistrovství Evropy?

„Tvrdím, že pro český fotbal je úspěchem účast v jakékoliv kategorii na závěrečném turnaji. Každý další postup na šampionátu by pochopitelně znamenal další. Musíme se střízlivýma očima podívat i na kvalitu našich soupeřů už v základní skupině. Ale zároveň do toho půjdeme s tím, že naši kůži nechceme prodat lacino. Máme silné protivníky, ale v minulosti se stalo už několikrát, že se i z těžkých skupin postoupilo dál a třeba se přivezla i medaile…“

Vybavíte si ještě situaci z roku 1996, kdy jste ve finálovém utkání domácího poháru v dresu Sparty pečetil vítězství 4:0 nad Drnovicemi proměněnou penaltou v samém závěru?

„Byla to spíš kuriozita. Šlo o rozhodnutý zápas, navíc ve chvíli, kdy jsem v klubu po sezoně končil a odcházel na zahraniční angažmá. Nabízelo se tedy udělat zajímavou tečku za krásným angažmá ve Spartě. Navíc mě vyvolali fanoušci, penaltu jsem proměnil a všechno dopadlo dobře. I když nejsem vzpomínkový typ, občas si tu situaci vybavím, nebo mi ji někdo připomene. A ještě se to událo na pražském Strahově, kam v podstatě každý den chodím nedaleko do práce…“