Ondřej Kraják se nyní realizuje jako kondiční trenér reprezentace do 21 let, s níž loni na podzim oslavil postup na mistrovství Evropy. Lvíčata do něj vstoupí už v březnu. „Život mi něco vzal, ale také nabídnul novou šanci, za kterou jsem strašně vděčný,“ říká brzy třicetiletý synovec věhlasného kanonýra Vratislava Lokvence.

V rozhovoru vypráví o svém fungování kondičního experta v komplikovaných časech a také angažmá u jednadvacítky, s níž zahajuje třetí rok spolupráce.

Ondřeji, dovolte obecnou otázku na úvod: jak se v dnešní komplikované době realizuje kondiční trenér, pokud se zrovna nestará o fotbalovou reprezentaci?

„Asi nebudu mluvit jen za obor kondičních specialistů, jde o velmi složité období pro všechny z nás. Různé koronavirové restrikce a opatření trvají de facto už rok, což souvisí s mnoha komplikacemi a omezení, které ovlivňují i nejzákladnější fungování každého z nás. Nejhorší na všem je, že nikdo nevidí světlo na konci tunelu. Pokud můžu mluvit za kondiční trenéry, tak se všechno samozřejmě hluboce dotýká i naší profese a neřešíme malé problémy.

V Hradci Králové s bráchou provozujeme fitko a jediné, co poslední měsíce můžeme dělat, je poskytovat servis pouze profesionálním sportovcům, kteří dle vládních nařízení a při dodržení přísných hygienických opatření využívat zařízení mohou. Péče o klienty z řad veřejnosti, podstatná část našeho portfolia, je samozřejmě počínaje loňským březnem zakázána. Můžeme se tedy věnovat pouze „profíkům“, ale v této době jde spíše o nárazové záležitosti.“

Věnujete se primárně klientům z fotbalových řad?

„Tvoří její drtivou většinu. Například v prosinci, kdy měli hráči volno, jsme byli relativně vytížení v rámci jejich individuálních tréninků. V období rozběhnuté sezony v první lize a společné přípravy třeba na druhou ligu, to je logicky hodně osekané, protože už mají povinnosti ve svých klubech. Docházejí tedy spíš jednotlivci, kteří třeba nemají plné zápasové vytížení, a potřebují se u nás dotrénovat, doladit… V normálním režimu jsme se ale starali třeba o lidi z hokeje, tenisu, florbalu či basketbalu. Teď bohužel naše vytížení nemůže být takové, jak jsme byli zvyklí. Nic jednoduchého.“

Jak rozdílný přístup musí kondiční trenér uplatnit v péči o sportovce z různých odvětví?

„Jde o zásadní věc. Je nutností uplatňovat individuální přístup ke každému sportovci, ale při tréninku fotbalistů se dá najet na nějaký vzorec a všímat si třeba detailů provedení jednotlivých cviků. Pokud jde o odlišné sporty, tak je všechno skoro naruby. Dám jednoduchý příklad: člověk z fotbalu a hokeje má úplně jiné pohybové vzorce, při výkonu pracuje v odlišném zatížení a zapojuje jiné odlišné svalové partie. Hokejista má v porovnání s fotbalistou jiné dominantní silové vlastnosti, logicky to platí i naopak. Atleti zase fungují většinou v lineárním pohybu, takže se k nim zase musíme postavit úplně jinak. V naší práci jde o to, abychom každému ušili trénink na míru, zaměřili se na zlepšení problémových partií a udělali maximum pro udržení či další rozvoj těch správně fungujících.“

V zimní přestávce pravidelně nabízíte služby i reprezentantům do 21 let, na jaké bázi funguje tato spolupráce?

„Udělali jsme pro ně pětidenní tréninkový kemp. Najeli jsme na tento model s některými už loni, kdy se to asi osvědčilo a nejlepší zpětnou vazbou pro mě je, že kluci chtěli pokračovat i nyní. Loni šlo o Matěje Chaluše, Dana Součka a Martina Jedličku, teď se k nim přidal i Michal Sadílek. V reálu šlo o pět dvoufázových tréninků, obecně velmi těžkých a pro normálního smrtelníka možná vražedných. Profíky to také bolí, ale jsou na podobné věci zvyklí a dokážou se rychle adaptovat. Dopoledne jsme se věnovali – laicky řečeno – rozvoji hrubé síly a objemu, odpoledne šlo o vyrovnání různých disbalancí a třeba důrazu na prevenci svalových zranění. Jak jsem uvedl v předchozí odpovědi: měli jsme skupinu fotbalistů, ale ne všichni dělali otrocky ta samé cvičení. Zase jsme přihlíželi hlavně k tomu, v čem konkrétně má každý mezery a co potřebuje zlepšit.“

Jak vám vyšlo silové porovnání zmíněných hráčů v ročním rozpětí?

„Jednoznačně šli nahoru. Samozřejmě to je znamení jejich práce v dlouhodobém horizontu, dobře na sobě pracují v klubech a věnují se sobě i ve volném čase. Poctivou práci v silovém tréninku prostě neošidíte, pro výkon je to naprostý základ. Kdyby ke mně přijeli jednou za rok a jinak na všechno jinak kašlali, tak je nějaký kemp nezachrání. Ale dobré nastavení vnímám v podstatě u většiny kluků v reprezentaci. Společně se vidíme několikrát do roka, ale ten progres a dřinu, kterou podstupují, registrujete. Člověk má velkou radost, když vidí určitá data a třeba u Matěje Chaluše znatelný pokrok v číslech absolutní rychlosti. Potom má ta práce smysl.“

U jednadvacítky načínáte svůj třetí rok, jak obecně vnímáte vývoj mladých reprezentantů, kteří nedávno zažili velký úspěch v podobě postupu na závěrečný turnaj mistrovství Evropy své věkové kategorie?

„Nebudu se logicky bavit o nějaký tvrdých fitness datech, protože s nimi nemám už zmíněný bezprostřední kontakt a nemám detailní přehled o jejich práci v klubu. Vzal bych to víc zeširoka a obecně. Od doby, co jsem u mužstva, naše reprezentanty samozřejmě pečlivě sleduju. Jejich výkony v soutěžích, i celkový projev na hřišti. Když jsme před dvěma lety začínali, občas mi přišli ještě trochu jako děti. Třeba z pohledu řešení různých situací na hřišti, kdy někteří ještě měli spíše dorostenecké návyky. Za tu dobu vidím hlavně v tomto ohledu obrovský progres. Protože jsou šikovní a vnímaví, stávají se z nich hodně kvalitní a opravdu vyzrálí hráči. Máme štěstí, protože většina kluků už pravidelně hraje ligu a někteří se už řadí ke klíčovým hráčům svých týmů. A velký rozdíl vnímám i v přístupu. Už to není ta bezstarostnost, fakt na sobě makají nad rámec svých povinností, konzultujeme spolu řadu věcí: jak se správně zapracovat před tréninkem, spánkovou hygienu, jídelníček, zařazení doplňků stravy a suplementů… Dbají o sebe, takže sportovně i mentálně ušli velký kus cesty, což mě moc těší.“

Je pro kondičního trenéra reprezentace složité naladit mužstvo na patřičnou notu, pokud je tedy přímý kontakt s hráči omezený a také v rámci reprezentačního srazu jde o velmi omezený čas na společnou přípravu?

„Má to dva úhly pohledu. V nominaci reprezentace jsou vždy ti hráči, kteří jsou zdravotně v pořádku a většinou na vrcholu aktuální sportovní formy. V klubu, kde jsem si také práci vyzkoušel, je to třeba z velké části o tom, abych pomáhal vrátit do hry hráče po zraněních. V reprezentaci toto v podstatě odpadá, takže jde trochu o jiné světy. Mým úkolem je udržet hráče i během týdenního mikrocyklu na odpovídající úrovni a pomohl všechny vyladit na den D, tedy reprezentační zápas. Ale aby se to úplně nepletlo: pro hráče z reprezentace jsem kdykoliv k dispozici na telefonu a s mnoha z nich pravidelně spoustu věcí konzultujeme, jak jsem už zmiňoval.“

Je nyní i tato on-line forma intenzivnější, když se výrazně přibližuje první část mistrovství Evropy?

„Není to tak, že se všech 30 kluků zblázní, začne mi dennodenně volat a překopávat svůj zažitý harmonogram, zvyklosti nebo jídelníček… To by ani nebylo dobře. Často jsem ale v kontaktu s Dominikem Janoškem, který mi na rovinu řekl, že udělá cokoliv, aby byl v absolutní formě. Třeba i s ohledem na to, že zkraje roku moc nehrával. Hodně věcí řeším s Tondou Vaníčkem, Míša Sadílek je absolutní profík jakbysmet. Ale to jen vypichuju namátkou, všichni v mančaftu mají absolutní odhodlání na Euru uspět a pro nároďák umřít. O té partě se hodně mluví, ale je opravdu výjimečná a radost v ní být.“

První část mistrovství Evropy bude také rychlou záležitostí, během deseti dnů se odehrají všechny tři zápasy proti Itálii, Slovinsku a Španělsku. Co může kondiční kouč za tak krátkou dobu všechno ovlivnit?

„Bylo by samozřejmě mnohem lepší, kdyby jako dříve Euro proběhlo po skončení sezony a před ním se ještě uskutečnil tréninkový kemp, jak bylo zvykem. Tam by se dalo pracovat mnohem pestřeji a cíleně v rámci nějakého uceleného mezi bloku. Tohle bude kvapík: o víkendu kluci dohrají ligové zápasy a za nějaké čtyři dny jdeme na Itálii. O to je všechno i pro hráče složitější, přepnout v hlavě na jiné povinnosti, protože se třeba před šampionátem strachují, aby se jim něco nestalo… Naše liga navíc poprvé v historii odstartovala už v půlce ledna, hraje se v mrazech a nikdo moc neví, jak se to na hráčích výhledově projeví. Trenéři v nároďáku musí udělat všechno pro správné načasování formy, takže kouzlit se opravdu moc nedá. Není to jednoduchá situace, ale také úplně stejná pro všechny účastníky mistrovství.“

Jako hráč jste se na úplný vrchol i vinou vážných problémů s koleny nedostal, přesto jste se podíval až do nejvyšší soutěže. Je pro vás současné reprezentační angažmá částečnou náplastí?

„Nejsem takový, že bych se ohlížel za tím, co bylo. Kariéru mi občas připomene nějaká vzpomínková fotka na facebooku... Minulost nezměním, i když mě něco může mrzet. A lidi mi často říkali, že mám dobře našlápnuto. Z Hradce jsem se dostal do Sparty, byl v reprezentační šestnáctce nebo osmnáctce, nakouknul do ligy v Bohemce a pak Hradci Králové. Nebylo to špatně rozjeté, ale zranění postupně všechno zastavila. Je to dávno za mnou, život mi něco vzal, něco dal. Po konci kariéry se otevřely další možnosti a jsem šťastný, že můžu jako kondiční trenér pomáhat lidem, kteří chtějí být ve formě. Ať už „hobíkům“, nebo profi sportovcům. Našel jsem se v tom, zakousl se a obrovsky mě to naplňuje. Být u reprezentace je samozřejmě vrchol a odměna za veškerou práci.“

Vaším strýcem je Vratislav Lokvenc, někdejší excelentní kanonýr a dlouholetý reprezentant. Nelákalo vás jít v jeho šlépějích?

„Nikdy jsem to neměl tak, že bych si řekl: budu hrát Premier League. Ani ze strany rodičů žádný nesmyslný tlak nebyl, šli jsme po krůčcích a dlouho to vypadalo nadějně. Osud byl proti. A Vráťa? Jasně, když máte nablízko takovou osobnost a vidíte, co všechno dokázal, tak to funguje jako velký vzor. Jezdili jsme se na něj dívat na Spartu, do Německa, na fantastické zápasy nároďáku. Jasně, bylo lákavé všechno vidět a mít od něj věci z první ruky, i jeho příběh mě hnal dopředu. Ale nebylo mi souzeno. Zase jsem se mohl realizovat jinak a jsem za to vděčný.“

Zvyšuje respekt u hráčů i skutečnost, že znají váš příběh a sám se umíte k míči postavit? I na reprezentačních trénincích občas naskočíte do modelové hry, pokud chybí potřebný počet hráčů…

„Výhoda to bezesporu je, kluci vidí, že nejsem kopyto (úsměv). Myslím, že kdo se pohybuje v jakékoliv roli kolem fotbalu, měl by k němu mít nějaký osobní vztah a sport mít pod kůží. Bylo by blbě, kdybych jako kondičák k fotbalu nepřičichl. Do kluků se nějak dokážu vžít, před zápasem je můžu povzbudit, uklidnit... Ale když byly zmíněny ty tréninky, do nichž občas vlezu, tak to berme realisticky: pro mě to je centrifuga, rychlost hry je neuvěřitelná a člověku se z toho občas zamotá hlava. Je mi sice třicet, ale jsem dávno za zenitem. A když mám naskočit mezi kluky z nároďáku s mojí praxí z krajské A třídy, tak to vážně není to pravé ořechové. Něco jiného je s míčem pracovat v nulové rychlosti v naší soutěži a pak vidět maximální nasazení reprezentantů, jejich hodnocení situací a výsledné řešení. Je to propastný – a logický rozdíl. Tady mi už ujel vlak (úsměv).“

Dokážete díky své někdejší kariéře třeba přijít s konkrétní poznámkou za hlavním trenérem?

„Myslím, že dokážu vnímat, v jakém rozpoložení daný hráč je. Už třeba z rozcvičky, sleduju jejich pohybovou kulturu, reakci na naše pokyny. I drobný detail leckdy napoví. Trenér Karel Krejčí i asistent Jirka Kohout jsou hodně otevření a sami se často zeptají na názor, čehož si také vážím. Mojí povinností je držet pozornost během celého tréninku a být v obraze, abych případně mohl adekvátně zareagovat.“

Na co můžou dosáhnout „Lvíčata“ na šampionátu?

„Jsme ve skupině smrti, s nejúspěšnějšími týmy historie – Itálií a Španělskem, a domácím mužstvem. Ale jde o krátkodobý a velmi specifický turnaj, na kterém je všechno možné. Tři zápasy v sedmi dnech, zřejmě bez přítomnosti fanoušků. Těch proměnných, které mohou zasáhnout do hry, je strašně moc. Všichni si to rozdají na férovku. Italové a Španělé jsou asi individuálně nejlepší, ale můžou být náladoví. Nás zdobí extrémní týmovost, pro krátký turnaj nesmírně důležitá věc. Všechno je otevřené, kluci už poznali, jak chutná úspěch na Euru devatenáctek, byli na ME U17. Jsou to válečníci a nepřeju si nic jiného, než abychom se společně sešli i na červnové závěrečné fázi mezi nejlepší osmičkou Evropy. Máme na to.“