11. 4. 2020

Sadílek: Až všechno přejde, fotbalu a života si budeme vážit víc

Poslední měsíce by nejradši vymazal z paměti, vždyť od prosince fotbalově strádá. A jako na smilování čeká na běžný fotbalový i civilní koloběh. Nejprve ho brzdil poraněný břišní sval a teď sleduje, jak pandemie koronaviru paralyzovala celý svět.

„Občas si připadám jako v nějakém špatném snu. A říkám si, ať je všechno už konečně za námi. Ale zdraví je teď nejpřednější, musíme být trpěliví,“ říká Michal Sadílek - talent piplaný v PSV Eindhoven a tahoun reprezentační jednadvacítky. Toho času trávící čas u svých blízkých na rodném Slovácku.

Michale, jak složité je vstřebat události z posledních měsíců, které vás přibrzdily v rozletu?

„Beru to určitě jako jedno z nejsložitějších období dosavadní kariéry, to je bez debat. Od prosince jsem laboroval se svalovým problémem a do konce února tím byl dost limitován. Pak se všechno začínalo lepšit, odehrál jsem dva zápasy za juniorku a dvakrát šel na mistrák s áčkem na lavičku. Říkal jsem si, že se všechno obrací, ale přišel koronavirus. Nedá se to samozřejmě rovnat s tím problémem, jaký jsem měl. To bylo samozřejmě nic, prkotina proti tomu, co se děje teď. Zastavilo se veškeré dění a upřímně by mě nikdy nenapadlo, že k něčemu takovému někdy může dojít. Musíme se semknout a dostat se z toho. Respektováním všech nařízení a pravidel.“

Jak vůbec snášíte současný stav, kdy téměř měsíc trénujete sám a zároveň vstřebáváte celospolečenské dění?

„Všichni na světě jsme v podobné situaci, nikdo nikdy nic podobného a omezení v takové míře nezažil. Pokud jde o fotbal, nedá se to přirovnat k ničemu, co jsem zažil. Ano, někdy se vám přihodí zranění nebo máte letní dovolenou, ale tam to je jiné. Za všech okolností víte, že směřujete k nějakému dni D, kdy budete zdráv nebo po přípravě začne sezona.

Teď je to jiné, řeší se mnohem důležitější věci a ve fotbale nikdo nic neví. Když mám třeba volno v létě, vím, jak si poskládat přípravu a jak naladit formu tak, abych byl ready třeba na start sezony. Příprava je vždy daná a skládá se podle nějakých zákonitostí. Ale v současnosti jde spíš jen o nějaké udržování, netušíme, co bude za měsíc, za dva…

V Belgii se už třeba ligová sezona odpískala, kdo ví, co přijde v Nizozemsku. Máme informaci, že 28. dubna se máme sejít v Eindhovenu na prvním společném meetingu a snad tréninku. Ale jestli se to stane? To je ve hvězdách.“

Máte vůbec myšlenky na fotbal? 

„Upřímně, všichni asi teď řeší jiné věci, bojí se o svoji rodinu, blízké, když vidí, co se děje všude kolem…

Na fotbal moc nálada asi v celé společnosti není. Na celé současné věci něco pozitivního přece jenom něco je: až všechno odezní a vrátí do normálu, začneme si v životě vážit věcí, které nám přišly jako samozřejmost.

Jít se spoluhráči na trénink, být v kabině mezi kamarády. Nemluvě o tom, až zase vyběhneme na zápas před plný stadion – v klubu, reprezentaci...

Teď mi to přijde dost vzdálené a přitom jsem to bral vždy jako automatickou věc. Ale stejně to asi mají úplně všichni: lidi se třeba budou těšit na normální režim v práci nebo na obyčejný výlet a posezení s přáteli… Co bychom za to teď dali.“

Co všechno vůbec obnáší váš současný program?

„Doma v Uherském Hradišti jsem po příjezdu z Nizozemska něco přes dva týdny, které jsem musel strávit v karanténě společně s přítelkyní a dělal opravdu jen nějaké udržovací posilovací věci. Teď už si můžu přidávat. Jezdím na kondiční tréninky za trenérem Tomášem Joslem do Hulína, kam dochází třeba můj kamarád z jednadvacítky Láďa Krejčí. Takže se dostáváme i k práci s balónem, děláme různá intervalová cvičení. Je to zabíračka, jak jsem do toho spadl, tak druhý den sotva lezu.

Ale je to dobré, pořád lepší než běhat sám po lese. Zároveň si hledím tréninkových plánů, které dostáváme z PSV. Ty do puntíku plním: ať jde o posilování nebo běhání. Nemusíme však vykazovat nějaká data podle sportesterů a jiných věcí, nikdo nic neošidí a až se sejdeme v klubu, tak všichni rychle uvidí, jak kdo v této pauze pracoval. Toho se nebojím. Co je dobré, tak mě aspoň neomezuje to zranění z přelomu roku, které mě vyřadilo na několik týdnů a pak jsem musel nějakou dobu fungovat pod prášky. Jedu všechno naplno.“

Jak nyní v České republice sledujete situaci v Nizozemsku, kde máte už několik let druhý domov?

„Situaci samozřejmě pozorně sleduji, stejně jako jsem vnímal události v České republice ještě z Eindhovenu. Co se týká Nizozemska, není to tam bohužel úplně dobré. Žije tam víc obyvatel na menším území než v Čechách, takže koncentrace lidí je větší. Bohužel registrují více úmrtí i nakažených koronavirem, samozřejmě už tam fungují ta nejpřísnější opatření. Máme navíc veškeré zprávy a informace od našeho kapitána z PSV a klubového manažera.“

Co hrálo největší roli ve vašem rozhodování během pandemie odjet domů do České republiky?

„Když pandemie propukla i v Evropě a především Itálii, a sledoval jsem přístup v Čechách, měl jsem jasno a chtěl okamžitě domů. V Nizozemsku se všechno bralo dost benevolentně, což mi přišlo zvláštní. V Čechách už byl nouzový stav a omezený pohyb osob, já v Eindhovenu běhal sám po parku s rouškou a všude kolem se couraly skupinky lidí, jako by se nechumelilo.

Štvalo mě to a znervózňovalo. Věděl jsem, že chci zpátky domů - stůj co stůj. Představa, že budu třeba X týdnů zavřený sám na bytě v Eindhovenu a ve strachu, co se děje doma, mě upřímně děsila. Při první možnosti jsem sedl do auta a jel na Moravu, i když už to na hranicích bylo složitější.

Jiná volba pro mě nebyla, dvoutýdenní karanténa v Hradišti pak byla tím nejmenším. Ale chtěl jsem být blízko rodině a ulevilo se mi, když jsem byl tady. Měl jsem štěstí, v PSV máme kluky z Japonska či USA, kteří se domů třeba nedostali… Pro mě to je nepředstavitelné.“

Nedávno jste vyhlásil svůj záměr pomoci potřebným a nakonec výraznou finanční částku nasměroval do nemocnic v Uherském Hradišti a Uničově. Jak jste k tomu rozhodnutí dospěl?

„Bylo to jednoduché. Beru jako fotbalista peníze za něco, co momentálně nemůžu vykonávat. Proto jsem chtěl přispět někomu potřebnému. Nejradši bych vyhověl všem, ale to není reálné. Po nějaké úvaze jsem dospěl k pomoci nemocnicím ve městě, odkud jsem, a Uničově, kde mám také část rodiny a město mělo velké problémy.... Přišlo mi správné přispět lidem, kteří se v nemocnicích obětují pro životy všech ostatních. Šlo o peníze na nákup ochranných pomůcek a dalších nezbytných věcí primárně pro zdravotníky, kterým to, doufám, pomohlo. Plus se pořídily plicní ventilátory pro lidi s nejtěžším průběhem nemoci. Dávalo mi to největší smysl.“

Jste optimistou, že se věci brzy otočí k lepšímu ve všech ohledech?

„V Čechách se to snad pomalu láme k lepšímu, je třeba ještě nějaký čas zůstat opatrný a zvládneme to. Ale občas mi to přijde opravdu jako katastrofický film, který bude mít brzy – doufám – dobrý konec. Zasáhlo to úplně všechny, ale paralýza musí jednou skončit. Přeji všem, ať zůstanou zdraví a nelehké období se svými rodinami v pořádku přečkají. Nám fotbalistům nezbývá, než se dál nějak omezeně připravovat a věřit, že se časem i náš sport vrátí do normálních kolejí. Brzo snad zase lidem dáme radost a zábavu, vždyť pro fanoušky fotbal děláme především. Nikoho nebaví hrát před prázdným stadionem. Ale zdraví je teď nejpřednější.“