Pojďme ale od začátku. Jako hráč jste chytal a do branky jste se dostal díky Petru Čechovi, je to tak?

Když jsem začal hrát fotbal, bylo to ještě v mini žácích, tak se Petr Čech zranil. Myslím, že si zlomil nohu. My jsme jeli na turnaj do Mariánských Lázní, neměl kdo jít do brány, tak jsem šel já a už jsem tam zůstal. Brankáři se mi vždy líbili a sledoval jsem je, chtěl jsem si to vyzkoušet a nakonec mi to zůstalo.

Nevytlačil vás Petr potom zase ze sestavy?

To právě ne. Když se po zranění vrátil, dařilo se mu tak, že byl vždy ve vyšších kategoriích. Takže já jsem měl místo volné a mohl chytat.

Kariéru fotbalisty jste ale na prahu dospělosti uzavřel. Proč?

Když jsem byl na přelomu dorostu a chlapů, uvědomil jsem si, že moje perspektiva být jednou úspěšným gólmanem není vzhledem k mým somatickým předpokladům moc velká. Proto jsem se rozhodl dát fotbal na druhou kolej a začít se naplno věnovat vysoké škole, Fakultě tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově. Tohle studium mi, tehdy ještě nevědomky, otevřelo dveře k trenérství.

Nelitujete někdy?

Ne, jsem hrozně rád, že jsem nešel cestou paběrkování mezi poloprofesionálním a profesionálním sportem. Jsem rád, že jsem vsadil na kartu studia na vysoké škole. Kariéra fotbalisty ale už pak opravdu šla na druhou kolej.

Rodiče jsou přitom členy Plzeňské filharmonie a hrají na housle. Netáhlo vás to tedy spíše k hudbě?

Rodiče mi to nastavili tak, že mi v dětství dali možnosti. Řekli, ať si všechno vyzkouším a pak ať si vyberu. Šest let jsem na housle hrál, ale pak je fotbal totálně převálcoval.

Proč?

Nebavilo mě to. Rodiče jsou oba profesionální houslisté a věděli, co to obnáší. Když v tom chcete být dobří, není to o tom, že si dvakrát v týdnu zahrajete hodinu na housle. Věděli, že pokud se tomu chci věnovat, musím tomu dávat hodně času. Hra na housle se začala hodně křížit s fotbalem a já jsem cítil, že chci být raději na hřišti než být zavřený doma a cvičit. Fotbal mi přinášel obrovskou radost, kdežto v houslích jsem v dětství viděl jen povinnost.

Dokázal byste teď na housle něco zahrát?

Zkoušel jsem to, je to asi dva tři roky zpátky na Vánoce, ale byl to nesmysl. Zbytečný pokus. Nezahraju vůbec nic. Ale táta je skvělý houslový hráč a říká, že kdybych se houslím věnoval, že bych byl výborný, že na to mám všechny vlohy. Mám dobrý hudební sluch. Třeba vůbec neumím noty, šest let jsem hrál bez not, jen jsem to slyšel a pak to zahrál. Táta říkal, že se s tím nikdy nesetkal. Ovšem za to jsem rodičům právě vděčný, že mě do ničeho nenutili a nechali mě dělat, co mě baví.

Není vám někdy líto, že si nemůžete zahrát na housle jen tak pro radost?

A víte, že ano. Někdy mě opravdu mrzí, že si nemůžu vzít jen tak housle, kytaru a třeba si zahrát jen pro sebe nebo někomu. Fotbal pro mě ale znamenal hrozně moc a cestu hudby jsem úplně odřízl. Ale je možné, že se k tomu teď vrátím, opravdu by mě lákalo si na různé nástroje zahrát, klíč k tomu je naučit se noty.

Jste milovníkem vážné hudby?

Neposlouchám ji doma ani v autě, ale když mám možnost naživo, třeba když mě rodiče upozorní na jejich koncert, tak se mi to hrozně líbí.

Vrátíme se k fotbalu. Jako brankář jste viděl celou hru před sebou, nezačaly právě tam vaše úvahy o trenérské práci?

Asi ano, když jsem byl v žácích, tak po mně trenéři vyžadovali, abych organizoval hru, abych si dirigoval spoluhráče, nejenom obránce, ale i ostatní. Navíc si myslím, že jsem byl v žákovském týmu takovou dominantní osobou. Učilo mě to nějaké věci vnímat, dirigovat a koučovat. Tohle jsem si potom odnesl do trenérské profese.

Jak byste se charakterizoval jako trenér?

Dlouhou dobu jsem byl u mladšího dorostu, pak jsem byl u staršího a teď jsem vlastně v kategorii chlapů, i když jsou jen dvacetiletí. Za celou tu dobu jsem si zkoušel různé věci, něco fungovalo, něco ne a během toho se mi vykrystalizoval nějaký můj vlastní způsob hry, který mám rád. Člověk si samozřejmě bere i něco od svých vzorů. Mými jsou například Jürgen Klopp a Carlo Ancelotti.

Chtěl byste trénovat i nějaký A tým dospělých?

Určitě je to pro mě téma, do budoucna bych si chtěl vyzkoušet dělat chlapy úplně na nejvyšší úrovni. Lákalo by mě to a věřím, že to jednou přijde. Mezi prací s mládeží a dospělými je dost podstatný rozdíl. Mládežnický fotbal je v mých očích hlavně o rozvoji, kdežto ten dospělý je zaměřen zejména na výkon a výsledek.

Výsledky reprezentační dvacítky jste měli na podzim skvělé. Porazili jste Anglii 3:0 a Nizozemí 4:1, oba týmy na jejich půdě. Mrzí vás, že jste nemohli formu zúročit ještě na jaře kvůli pandemii koronaviru?

Mrzí mě to hodně. Během třičtvrtě roku se u našeho týmu vytvořila taková osa, která výborně reagovala na věci, které jsme se jim snažili předat. Tito hráči měli navíc i vynikající sportovní formu a ve finále nám to přineslo tyto výsledky.

Kam tyto výhry řadíte?

Porazit Anglii a Nizozemí byl obrovský úspěch. Ještě tímto rozdílem a na jejich půdě. V Anglii bylo asi sedm tisíc diváků, hezká kulisa a my jsme se tam předvedli výborně. Může se klidně stát, že něco takového už se zase dlouho dalším generacím nepovede. Moc si těchto výsledků cením.

JIŘÍ ŽILÁK (36 let)

  • Trenér reprezentace ČR U 20
  • Trenérský vzor: Jürgen Klopp, Carlo Ancelloti
  • Hráčský vzor: Sergio Ramos, Oliver Kahn
  • Oblíbený zahraniční klub: Liverpool FC
  • Oblíbený film: Vykoupení z věznice Shawshank
  • Oblíbené jídlo: těstoviny na italský způsob
  • Oblíbený nápoj: káva